14. července 1789. Paříž. Ráno. Jeden z klíčových momentů lidských dějin.
V Paříži posnídalo několik set tisíc lidí. Někteří měli chléb, jiní ne — tahle nerovnoměrná distribuce snídaní bude za okamžik hrát zásadní roli. Po snídani většina z nich vykonala potřebu, jak bývá po snídani zvykem.
Někteří lidé, kteří ráno jedli a poté kadili, vyrazili k pevnosti zvané Bastila, kde byli uvězněni jiní lidé, kteří taktéž jedli a kadili, byť v podstatně horších podmínkách. (Kvalita kálení ve francouzských věznicích 18. století si zaslouží samostatnou studii, kterou tento článek nemá ambici být.) Onu pevnost dobyli. Pak šli na oběd.
Jedl a kadil i král, a to na zámku ve Versailles. Jednoho dne mu usekli hlavu a poté již nikdy nejedl. O kálení se historici taktně nezmiňují.
Co kdyby TAKHLE vypadala přednáška o Velké francouzské revoluci?
12. dubna 1961, Bajkonur. Člověk jménem Gagarin snídal. Údajně dostal čaj a tvaroh. Pak kadil.
Následně se nechal vystřelit v těsné kovové kouli do vesmíru. Obletěl Zemi za 108 minut, během kterých ani nejedl, ani nekadil — a bylo mu za to uděleno nejvyšší státní vyznamenání. Psali o něm noviny po celém světě.
Koupil by sis na takový TED talk o počátcích kosmonautiky lístek?
Rok 1905. V Bernu žije šestadvacetiletý úředník patentového úřadu jménem Einstein. Ráno vstane a snídá. Pak jde do práce, kde osm hodin posuzuje patentové přihlášky, během toho několikrát kadí. V poledne obědvá. Večer večeří a kadí. Jde spát.
Někdy v noci taky něco píše — čtyři články o světle, atomech, relativitě a E = mc². Je to spolehlivý, předvídatelný cyklus, který trvá celý rok. Historici mu říkají rok zázraků, německy Wunderjahr, což zní spíš jako lék na zácpu.
Později se Einstein přestěhoval do Prahy. Jedl v Café Louvre, kadil na Karlo-Ferdinandově univerzitě a mezi tím tak nějak vymyslel obecnou teorii relativity.
Představ si, že takhle popisuje Einsteinův rok zázraků profesor Krtouš z pražského Matfyzu. Hmm…
Přednáškový sál, minulý týden
Sedím na přednášce o jazykových modelech. Přednášející srozumitelně a věcně vysvětluje, jak to celé funguje. Ústřední myšlenka: jazykový model „jenom generuje další slovo s největší pravděpodobností“. Publikum mu nadšeně visí na rtech. A mně to celou dobu vrtá hlavou.
Model produkuje tokeny, jeden za druhým. Člověk produkuje hovna, jedno za druhým. Obojí je pravda. Obojí popisuje tu nejspodnější vrstvu celého příběhu. Jako v té úvodní historce o francouzské revoluci. Jenže nad naším trávením se postupně navrstvilo pár věcí. Kultura. Věda. Revoluce. Obecná teorie relativity. A nad generováním tokenů taky.
Dneska máme reasoning modely, které přemýšlejí krok za krokem, zvažují alternativy a opravují vlastní chyby. Máme AI agenty, kteří dostanou zadání, sami naplánují postup, napíšou a spustí kód, vyhodnotí výsledek — a pokud nevyjde, začnou znovu.
Ale mluvit v roce 2026 o jazykových modelech jako o „generátoru dalšího slova“ — to je jako přednáška profesora Krtouše zaměřená na to, že když zapil třešně mlíkem, jevil se Einsteinovi univerzitní záchod relativně mnohem dál.
Popisovat složitou věc jednou vrstvou jde vždycky:
- 📊 AI je pokročilá statistika
- 🧠 mozek je pokročilá chemie
- 💻 počítač je hromada tranzistorů
- 🎵 hudba je vibrace vzduchu
- 💕 láska je hormonální porucha
- 🔥 oheň je rychlá oxidace
- 💀 Hamlet je chlap, který mluví sám k sobě a pak zabije tchána
- ⌨️ programování je psaní textu do souborů
Všechno je to pravda. Ze žádné z těch definic ale nepochopíš, proč u Hamleta brečíš.
