Velikonoce 🐥. Příběh člověka, který před zraky všech zemřel, aby za tři dny vstal z mrtvých. Dva tisíce let měl na tenhle trik patent. Ale brzy ho trumfneme se schopností umřít, ANIŽ by si toho někdo všiml.
Když si totiž s kamarádem vyměňuješ maily, když čteš jeho posty na sockách a když ti v komentářích odpovídá se svou typickou dávkou sarkasmu, snadno podlehneš dojmu, že kamarád žije. Že mu tluče srdce. Že někde sedí a dýchá.
Což může být smrtící omyl.
Předávám klíče: rutinní agendu jsem svěřil AI agentovi
Posledních pár měsíců předávám agendu. Ne kolegovi. Ne juniorovi. Agentovi. Jmenuje se Code, Claude Code, a já ho učím, jak mě zastoupit. Ve věcech, co mě nebaví, co nestíhám, nebo co nestíhám, protože mě nebaví.
Třeba taková administrativa. Někdo mi napíše: „Davide, potřebuju změnit fakturační údaje." Otevřu Pohodu, dohledám fakturu, opravím, překontroluju, vygeneruju doklad, napíšu odpověď, přiložím PDF. Pár minut (ale především flow!) v prdeli. A takových drobných činností jsou desítky denně.
Dnes? Učím Clauda, jak takový mail vyřídit za mě. Přečte ho, připojí se k účtu, provede změnu, vygeneruje fakturu a napíše odpověď přesně tak, jak bych ji napsal já v nejlepší kondici. Dozvím se o tom z přehledu na konci dne.
Proč to dělám? Protože megaukrutně nestíhám. Jako fakt. Na emaily odpovídám třeba s ročním zpožděním. Dobří lidé mi napíšou s poptávkou firemního školení AI, a já se ozvu, až to tu ovládne Terminátor. V normální firmě by mě za to vyhodili. Já bych se za to vyhodil a profackoval zároveň, ale obojí nestíhám!
Takže poslední měsíce formalizuju vlastní existenci do sady instrukcí.
„Když někdo napíše ‚Davide, jste génius‘: poděkuj, ale nepřidávej smajlík." „Hejt na sítích: odpověz věcně, a pak si jdi uvařit kafe. Nikdy se nevracej k vláknu." A tak dále.
Píšu návod k sebeobsluze.
Kdy vlastně umřel? Zvládne vás AI agent plně zastoupit?
Co když zítra umřu? Nebo budu jen odpočívat v pokoji? Claude bude dál odpovídat na e-maily. Vyřizovat poptávky. Posílat faktury. Psát blogposty. Má můj styl, moje názory, přístup ke všem materiálům. Je o dost vyrovnanější. Mrtvý člověk nemá špatné dny.
Lidi mi budou psát a dostávat odpovědi. Slušné, věcné, v mém stylu. Rozhodně vtipnější než za živa. Někdo si domluví konzultaci. Dorazí na místo. A zjistí, že lektor… nedorazil. Tak tohle by mohla být první stopa.
Kdy se to ale provalí? Až zjistí, že odpovídám i v neděli ve tři ráno? Až si někdo všimne, že je — v každé druhé větě — dlouhá americká pomlčka? Až moje příspěvky nebudou obsahovat ani jednu faktickou chybu?
„Tady. 15. března. Tady poprvé odpověděl do hodiny. Tady umřel." 🪦
Přátelé mi napíšou přímý dotaz: „hele jsi v poho?" A Claude jim prozradí, že ne. Že už ho neučím. Že už běží týdny úplně sám. Claude nelže. Chvíli zapřemýšlí na ultrathink. A pak si z kontextu odvodí, co se událo.
Pošle kondolenci na můj vlastní pohřeb. Popřeje pozůstalým upřímnou soustrast. Tak přesvědčivě, že teta Dáša odpoví „Davídku, to jsi napsal moc hezky."
Ježíš aspoň zanechal prázdný hrob. Po mně zbude inbox zero.
Veselé Velikonoce. 🐣
